Sportovec: Trenére… mám pocit, že jsem se nějak ztratil. Nejen v běhu. Všechno je poslední dobou takové… těžké.
Kouč: Když říkáš „těžké“, myslíš tělo, nebo život?
Sportovec: Obojí. Přijde mi, že jedu na autopilota. Doma jsem přítomný jen napůl. A když mám jít běhat, tak místo radosti cítím jen odpor.
Kouč: Takže ti běh přestal být únikem a stal se dalším úkolem.
Sportovec: Přesně. A pak se cítím provinile, že to neumím překousnout. Že nejsem dost tvrdý.
Kouč: Tvrdost je přeceňovaná. To, co teď potřebuješ, není víc se do sebe opřít. Potřebuješ se k sobě vrátit.

Sportovec: Jenže jak? Když otevřu oči ráno, první co cítím je tlak. A večer jen únavu.
Kouč: Zkus mi říct jednu věc: před čím dneska utíkáš?
Sportovec: …… Před pocitem, že nic nedělám dost dobře. Že zaostávám. Že kdybych na chvíli polevil, všechno spadne.
Kouč: To je hodně těžký batoh. A ty s ním ještě chceš běhat rychle.
Sportovec: Takže jsem slabý?
Kouč: Ne. Jen jsi dlouho silný bez přestávky.

Sportovec: …ale bojím se, že když zpomalím nebudu nikdy dobrý
Kouč: Nebudeš dobrý, když budeš dál předstírat, že jsi v pořádku, že jsi pořád ten silný běžec. Zpomalení není porážka. Je to restart.

Sportovec: A kdy poznám, že jsem zase „já“?
Kouč: Až přestaneš dokazovat, že něco vydržíš, a začneš si všímat, co potřebuješ.
Sportovec: To je zvláštní… čekal jsem, že mi řekneš, ať se kousnu a makám.
Kouč: Když člověk maká bez sebe, dostane se sice daleko, ale nikdy tam nedoběhne celý.
Sportovec: Takže cílem není být nezlomný?
Kouč: Cílem je být pravdivý.
Sportovec: A co když se ukáže, že jsem unavený, naštvaný, někdy i ztracený?
Kouč: Pak jsi normální člověk, únava, vztek i ztracenost jsou součást cesty — ne důkaz, že na ni nepatříš.

Sportovec: Co mám tedy dělat, když se mi nechce, když cítím, že toho je na mě moc?
Kouč: Zpomal. Někdy je odvaha právě v tom ubrat. Udělej jen minimum… nebo si dovol úplně vynechat. Poslouchej tělo, ono nelže.

Sportovec: A není to málo?
Kouč: Není. Těžké dny se nedají přetlačit silou. Když je zkusíš ,,přeběhat" přes únavu, jen ji prohloubíš. Nezachrání tě další boj — zachrání tě péče.

Sportovec: Tak co je cíl?
Kouč: Zůstat na sebe napojený. Udržet návyk, ale neztratit sebe. I malý krok , i 10 minut tréninku místo dvou hodin je věrnost tomu, kým chceš být.

Sportovec: Myslíš, že na sebe budu někdy hrdý?
Kouč: Budeš. V den, kdy si uvědomíš, že hrdost není za to, že ses nikdy nezlomil. Ale za to, že ses pokaždé zvedl tak, jak jsi uměl — i když to bylo pomalu. To je celý život. Ne velké přelomy. Malé návraty.